Naši mladí hobiti konečně dokázali opustit rodný Kraj a dostali se do města Hůrky. Dále ale už je terén mnohem horší a tak bylo potřeba se pořádně zásobit. Hůrka je město neveliké, ale sídlí tu hned několik obchodníků. A tak se naši družijníci rozběhli po celém mestě (čti louce), aby našli nejlepší ceny za které koupit mrkev, chléb, meče, provazy nebo třeba poníky. A když už jeden koupí mrkve lacino, proč je nedaleko neprodat o něco dráž? A za vydělané zlaťáky se může koupit další komodita a zase na ní něco vydělat. Opakovat by se to dalo do nekonečna. Jenomže to má háček. V hůrce je omezeno, kolik věcí může jeden u sebe mít. Navíc se tu nesmí prodávat některé předměty, například elfí chléb lembas. A tak, jak se konta našich poněkud nenasytných hobitů zvětšovala, rostla také touha vstoupit do ilegality. I na to je ale Hůrka připravena. Hned několik celníku si ten den zasloužila svůj plat. Ukázalo se totiž, že většina hobitů nemá kontroly ráda a tak utíká, co mu nohy stačí i když má vše absolutně v pořádku. Nezapomene pak výsměšně dodat "brýden" a "ať se vám daří". Jsou ale i tací, kteří nebohému celníkovi přímo vecpou své dokumenty ke kontrole a doufají, že budou bez prohlídnutí posláni pryč. A pak se hádají, že vůbec neví, kde se ten kontraband v jejich kapsách vzal. A pak je tu poslední druh, který má zřejmě v žilách trochu dračí krve. Jak vidí zlato, musí ho mít. Je jim úplně jedno, že celník přímo sleduje, jak si ho kupují a jakmile transakci dokončí, berou dráhu jakou by záviděl i nejrychlejší zajíc ušák. Schválně jestli víte, do jaké kategorie zrovna ti vaši hobiti patří. Užili si to všichni.
David